Světová historie ADHD

První písemné zmínky jsou známy od autorů z Německa a Anglie. Jména jako Melchior Adam Weikard, Sir Alexander Crichton nebo Heinrich Hoffmann by určitě měla být zmiňována častěji, protože to byli (z našeho úhlu pohledu) průkopníci v pohledu na problematiku poruch chování a učení jako je ADHD, ADD nebo hyperkinetický syndrom.

Melchior Adam Weikard

První písemná zmínka o něčem, co by z dnešního pohledu mohlo vypadat jako projevy ADHD, jsou možná poprvé zmíněny již v lékařské učebnici německého lékaře Melchiora Adama Weikarda z roku 1775.

Sir Alexander Crichton

Lékař a autor skotského původu, Sir Alexander Crichton popsal v roce 1798 duševní stav podobný nepozornému typu ADHD ve své knize "An Enquiry into the Nature and Origin of Mental Derangement". Crichton absolvoval část svých lékařských studií v Německu a je tedy možné, že věděl o Weikardovi a jeho , protože k jeho výcviku došlo v několika městech, kde Weikard měl svoji lékařskou praxi.

Není ovšem úplně jisté, zda je "morbidní alterace" pozornosti popsaná Crichtonem totožná se současným konceptem ADHD. Crichtonovi pacienti mohli trpět jinou poruchou spojenou s problémy s pozorností, jako je metabolická dysfunkce, epilepsie nebo poranění hlavy. Crichtonovy popisy však poskytují určité důkazy o existenci ADHD na konci osmnáctého století.

https://en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Crichton

Heinrich Hoffmann

V roce 1846 popsal typické příznaky ADHD Heinrich Hoffmann, lékař, který později založil první psychiatrickou nemocnici ve Frankfurtu. Zajímavé je, že jeho popis byl publikován v dětské knize s názvem "Struwwelpeter", kterou navrhl pro svého tříletého syna.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/15276664

ADHD v průběhu 19. a 20. století

V průběhu 19. a 20. století se objevila nová koncepce dětství a toho, jak by se dítě mělo chovat. Modelové dítě mělo mít samoregulační chování a spořádané sociální vztahy. Tato převládající charakteristika dobrého dítěte vytvořila jeho opak: problémové dítě. Do kategorie nevhodného chování spadala široká škála projevů i sociálních problémů a zahrnovala i potíže se školními pracemi a nedodržování autorit. Léčba nebo spíše náprava těchto problémů probíhala po celém světě různě, dle státu, lékařských preferencí, výzkumu a dostupnosti metod a odborných informací.

19. století

V průběhu 19. století někteří významní lékaři z Německa, Francie nebo Velké Británie, jako Charles West, Thomas C. Albutt, Thomas S. Clouston, William W. Ireland, John Haslam, Heinrich Neumann nebo Désiré-Magloire Bourneville mimo jiné poskytli klinické zobrazení pacientů, u nichž by s největší pravděpodobností v současnosti byla diagnostikována ADHD.

20. století

Sir George Frederic Still

Podrobně se na poruchy pozornosti s hyperaktivitou lékaři zaměřili na začátku 20. století. Anglický pediatr, doktor G. F. Still v roce 1902 vyšetřoval 20 dětí, které projevovaly nežádoucí chování, neklid, nepozornost a měly problémy s učením, přestože pocházely z rodin, kde se uplatňovala tzv. "dobrá výchova". Častěji toto pozoroval u chlapců. Vzhledem k tomu, že v případě těchto dětí nemohla za jejich problémy výchova, usoudil ve své studii, že jde o biologické příčiny. Jeho studie byla na tu dobu velmi pokroková.

Charles Bradley, M.D.

V roce 1937 doktor Charles Bradley podal dětem z ústavu Emma Pendleton Bradley Home v Providence na ostrově Rhode Island amfetamin benzedrin sulfát ve snaze zmírnit jim bolesti hlavy. Amfetamin měl na chování dětí zvláštní účinky: měly lepší školní výkon, sociální interakce i emoční reakce. Studie, které prováděl Dr. Bradley, byly v oblasti dětské psychiatrie téměř 25 let značně ignorovány. Ukázalo se však, že jsou důležitým předchůdcem studií amfetaminů jako je Ritalin, a jejich použití v podmínkách jako je porucha pozornosti s hyperaktivitou. Dr. Bradleyho studie s benzedrinem měly tedy velký vliv na formování moderního objektivního chápání dětí s poruchami chování.

Další odkazy a zdroje: