Kam zmizelo moje ADHD? 

Školní docházka pro mě znamenala problémy, které se značně zhoršily, když jsme se v polovině mojí první třídy přestěhovali. Dostala jsem se do nové třídy k učitelce, která byla velice přísná, ale na mě to fungovalo naprosto opačně, než asi mělo. Z holčičky, která měl problémy ve škole občas, se stalo problémové dítě, které neustále zapomínalo úkoly a pomůcky, bylo nesoustředěné, upovídané, špatně četlo... prostě hrůza.

Stěhování a co bylo dál... 

Potom jsme se přestěhovali na jedno velké nové anonymní sídliště a já začala chodit do 4, třídy, kde jsme byli všichni noví, škola, děti i učitelé. A moje problémy se začaly téměř zázračně vytrácet! Přestala jsem tolik zapomínat úkoly i pomůcky, vlastně jsem nezapomínala skoro vůbec. Nedostávala jsem už většinou tresty ani poznámky, ani jsem už nemusela opisovat ten hnusný školní řád, nikdo na mě nekřičel. V lavici už jsem nemusela sedět sama, protože jsem si se spolužačkou povídala tak nějak "v normě" a během hodin ve třídě jsem se nenudila. Naopak mi začalo vadit, že kluci ve třídě pořád povídají a já se nemůžu soustředit na vyučování. Občas jsem sice musela přepsat nějaký ten sešit a četla jsem pořád a všude, i pod lavicí, utíkala jsem do světa fantazie a snění, také jsem chodila do školy na poslední chvíli, ale ve třídě jsem už nebyla jedna z těch nejhorších . Některé problémy jako bolest zad nebo šikana od dětí zůstaly, ale vcelku se mi vedlo mnohem lépe.

O tomhle všem, o té proměně z problémové holky na celkem přijatelné děvčátko jsem musela začít přemýšlet v době, kdy bylo mému synovi 11 let. S většími nároky v šesté třídě totiž začal mít ve škole větší problémy a byly celkem dost podobné těm, jaké jsem kdysi ve škole měla i já. Syn začal mít i psychosomatické potíže, na které mu léky přestaly zabírat, naopak se začal po lécích cítit ještě hůř a výrazně se mu zhoršil školní prospěch. Zažíval ve škole i šikanu, stejně jako kdysi já. Vše došlo tak daleko, že jsem syna raději přehlásila na jinou školu, ve škole nám totiž nechtěli vyjít vstříc.

Zlepšení a čím to bylo?

A přesně v ten den, kdy jsem synovi oznámila, že půjde od září na jinou školu, jeho psychosomatické problémy skončily a už se mu nikdy nevrátily! Během jednoho jediného dne se uzdravil! Musela jsem nad tím přemýšlet.

ČÍM TO BYLO, že jsme se já i můj syn tak výrazně změnili ve škole během pár měsíců?
Co se tenkrát stalo, že jsem v nové škole přestala zapomínat a zlobit?

Byl to náročný dlouhodobý proces, protože hodně z té doby, kdy jsem chodila do školy, jsem potlačila nebo zapomněla. Vzpomínky na křik, tahání za vlasy, napomínání a tresty se vynořily ze zapomnění a bylo hodně těžké je zpracovávat a přitom sledovat, jak se syn ve škole trápí.

Když začal syn chodit do nové školy, bylo jeho zlepšení jako další kamínek do mozaiky poznání, co za tím vším je.

Celý další školní rok se z toho všeho syn v nové škole dával psychicky dohromady, ale to už nám bylo veseleji. Když zase začal nosit lepší známky a dokonce dostal na konci školního roku knížku jako odměnu za to, že je nejlepší žák ve třídě, věděla jsem, že máme vyhráno.

Přišlo ke mně poznání, že:

• jde o to, jak k dítěti učitelé přistupují a jaké o něm mají představy
• když neberou v potaz to, co hrozného dítě v minulosti provádělo, neumělo, dělalo špatně nebo v čem selhávalo
• když se za dítětem netáhne jeho minulost, dostane dítě prostor k tomu, aby se mohlo projevit jinak než dřív. Tlak na dítě je opravdu někdy velký, větší, než může dítě samo svými silami zvládnout.
  
• učitelé by měli vědět o slabých stránkách žáků, ale když na tom nestaví, pro dítě to je úleva. Naopak, učitel by měl umět slabé stránky svých žáků vykompenzovat.
• jde o to, jaký prostor učitelé dítěti dají. Nejlépe spravedlivě a pevně ohraničený, ale laskavý
• jde i o věci na podprahové úrovni, protože dítě i učitel vnímají jeden druhého víc, než často tuší. Děti mnoho věcí nedělají schválně, prostě jinak v tu chvíli nemůžou
• často také pomůže zmenšení nároků na dítě - když převezmeme část jeho těžkého břemene, může dítě nabrat síly a jít dál samostatněji, s větší chutí a sebevědomím, a doufám i s menším odporem vůči škole. Postupně mu pak můžeme přidávat zátěž.
  

A tyhle všechny poznatky teď aplikuji i ve své práci, pracuji momentálně jako asistentka pedagoga a vychovatelka v družině. Nejvíc ze všeho mě na "mých" dětech, žácích s poruchami učení a chování, zajímá: Kde se právě každé dítě ve svém stavu a vývoji nachází a kam se můžou posunout.

Při práci s dětmi s poruchami učení a chování je potřeba:

• povzbuzovat děti, ocenit výrazně každý sebemenší úspěch
• hledat i netradiční cesty a metody, jak dítěti pomoct
• věřit v každého z nich, podporovat je, každý den znovu a znovu
  
• mít děti opravdu rád, říct jim to a dát jim to najevo
• být pevný v tom, co po dětech chci, ale nelpět na zbytečnostech 
• nevzdávat se :-)
  

To jsou pro mě nejdůležitější věci!! Je pravda, že ne vždy mám na děti tu správnou trpělivost, ale pořád platí, že ať se stane cokoliv, mám je ráda a věřím v to, že je v nich mnohem víc, než si ostatní myslí. Já to v nich vidím.  :-)