Moje ADHD v dospělosti

Při studiu materiálů na mojí ročníkovou práci ohledně ADHD dospělých jsem doslova s hrůzou zjišťovala, že spousta mých probémů, se kterými stále bojuji, se vztahují k ADHD. Vůbec jsem netušila, že i v dospělosti mohu mít takové problémy. 

Nejvíc byly moje problémy znát:

• při zapomínání věcí do školy
  
• doma při mé snaze uklidit, protože to nikdy nevydrželo dlouho
• při vypravování se kamkoliv, protože málokdy jsem se dokázala vypravit včas a bez něčeho, co jsem zapomněla doma
  
• při snaze najít ztracené věci a klíče, často pohřbené pod hromadami papírů mě v pokoji
  
• při papírování pro skautský oddíl či při přípravě na tábor, protože jsem působila jako vedoucí
• při práci v kanceláři, respektive při zadávání údajů do počítače nebo zpracování účetnictví bankovních poboček, které mi taky připravilo často horké chvilky, protože jsem nedokázala pracovat bez chyby, byť jsem se snažila sebevíc. Práci jsme si vždy kontrolovaly s kolegyněmi navzájem a a chybu mi často našly, zatímco já sama jsem po sobě chybu dokázala najít méně často nebo vůbec
• doma při hledání různých dokumentů. Nedokázala jsem je najít, pak přišla kamarádka, ukázala jsem jí hromadu, kterou jsem bůhvíkolikrát prohledávala... a ona to našla hned
  
• po nástupu do svojí práce po mateřské. Zjistila jsem totiž, že nedokážu psát bez chyb, zejména když mi někdo něco diktuje. Vynechávala jsem písmena, nebyla jsem si jistá i/y.
  
• V další práci, kdy pro mě bylo příšerné čekat, než se na pomalém notebooku otevře další stránka. Problém byl, že šéf nepochopil, že prostě nedokážu jen tak čekat...čekat...čekat... a že si raději otevřu už dopěředu víc webových stránek a čtu si je, zatímco čekám, až se původní stránka konečně překlopí
  
• v další práci, kde jsme se všichni přestěhovali do jedné velké kanceláře, kam každý den chodili ještě lidi platit do pokladny. Všichni jsme museli sedět čelem ke zdi, aby nám šéfové viděli na monitory, takže jsem seděla zády ke dveřím, které byly často otevřené nebo je neustále někdo zavíral a otvíral. Málokdy bylo v kanceláři ticho a klid, abych se mohla soustředit, často zvonily telefony nebo se naše vedení domlouvalo nahlas přes celou kancelář. Šéf mi taky zakázal si při práci pro sebe mluvit, takže chyb bylo ještě víc.
  
• v další práci v domově pro seniory, kdy jsem nebyla schopná si zapamatovat jména všech klientů
  
• při stěhování do nového bytu, kdy bylo pro mě naprosto nad moje síly protřídit a sbalit všechny svoje věci a stěhování koordinovat. Bez lidí, kteří mi pomohli, bych to nikdy nedokázala.
  
• v další práci, kdy jsem jezdila MHD po Praze za klienty a najednou jsem zjistila, že se neorientuji v metru a můj orietační smysl při pobíhání po Praze se taky zrovna nepředvedl. Můj mozek si pamatoval ještě staré konečné stanice a na nové se neadaptoval, takže jsem vůbec nevěděla, na kterou stranu se dát a než jsem to vyštudovala na ceduli se seznamem stanic, bylo moje metro fuč.
  
• na mojí škole, kde jsem se nedokázala učit, pokud nebylo zrovna těsně před zkouškou. Taky při vyučování to vždycky byly muka, vydržet sedět v klidu celé odpoledne a poslouchat čtyři 1,5 hodinové přednášky. O ztracených sešitech, tužkách, papírech s poznámkami ani nemluvě. Hledání učeben bylo také náročné, vůbec jsem nevěděla, v kterém patře se jaká nachází, školní budova má dvě křídla a 4 patra.