Školní peklo s  ADHD

Jako dítě jsem se ve škole trápila - stejně jako mnoho jiných dětí v té době. Ve školách i třídách nás bylo hodně, běžně přes třicet i v první třídě, takže učitelé měli opravdu co dělat. Totalitní režim individualitám navíc moc nepřál, naopak bylo záhodno, aby se děti co nejvíce přizpůsobily režimu politickému i školnímu. 

Ve školce

Problémy jsem měla trochu už ve školce, nebyla jsem úplně šikovná a pamatuji si, jak mi nešly vytrhat z papíru tři různě velká kolečka, aby se z nich dal nalepit na papír sněhulák. Učitelka ve školce tenkrát zuřila, nakonec jsem sněhuláka myslím jen namalovala... přesně si ale pamatuji, že můj papír s výtvorem nakonec na nástěnku nedali a jak mě to zasáhlo, Proč na tom tenkrát ta učitelka tolik lpěla vůbec netuším, ale tím vlastně začaly moje problémy ve školství. (Když tedy pominu příhodu, kdy jsem kousla vychovatelku v jeslích schválně do prstu, protože mě zase krmila něčím, co mi nechutnalo. :-D)

Ta příhoda ze školky ve mně zůstala dodnes! Když jsem před několika lety začala šít, překvapilo mě, že si přeji, aby ty učitelky ze školky viděly, jak jsem teď šikovná. Aby přesně ta učitelka, co na mě byla hnusná kvůli nepovedeným vytrhaným šišoidům z papíru viděla, co hezkého tvořím. Ta myšlenka byla hodně silná, přitom se to všechno stalo před několika desítkami let.

Ve škole... přituhuje

Nástup do školy - první půlrok - nebyl úplně bez obtíží, pamatuji si, že jsem měla problémy se zavazováním tkaniček u bot a čepic, a překvapivě taky s pastelkami. Rodiče mi totiž místo pastelek pořídili verzatilku s výměnnými tuhami a nestíhala jsem při malování tuhy měnit. Učitelka byla rozčilená a nakonec mi rodiče museli pořídit normální pastelky.

Měla jsem i problémy se psaním, nikdy jsem ze psaní neměla jedničku, jen párkrát 1/2, jinak samé dvojky, dvě mínus, tři, a trvalo dlouho, než mi dovolili psát plnicím perem, byla jsem poslední ze třídy. Jednou jsem taky nemohla najít sešit s domácím úkolem, málem jsem se z toho tenkrát zhroutila, Sešit naštěstí našla spolužačka vzadu v mých školních deskách, které jsem několikrát prohledala, ale sešit jsem neviděla, Byl schovaný pod ostatními sešity, a pamatuji si dodnes tu úlevu, že jsem ho nezapomněla doma. Pak už jsem jen jednou přišla do školy pozdě, prostě jsem se cestou někde zapomněla když napadl první sníh a nechápala jsem, proč z toho dělají ve škole takový povyk.

Pak jsme se přestěhovali, bylo těsně před pololetím v první třídě, a já jsem se propadla doslova do noční můry, u které jsem nevěděla, jestli vůbec skončí: I kdybych věděla, že mám "poruchu", měla bych smůlu, tenkrát se na nějaké poruchy nehrálo. Učitelka si se mnou nevěděla rady, přitom dokázala z dětí dostat opravdu hodně, třeba žák, který v jiné třídě propadl, měl u ní nejhorší známky trojky. Jen se mnou jí to moc nešlo.

Jenže u mě se vršil jeden průšvih za druhým, čím dál víc.

Šikana ve škole

Co ale bylo nejhorší - že na mě ta učitelka neskutečně křičela během vyučování a dávala mi tresty. Mě to přišlo spíš jako řev než křik. Křičela na mě před třídou, musela jsem stát u katedry a bylo pro mě velice těžké to snášet a nemoct utéct. Taky si pamatuji, jak mě učitelka tahala za vlasy nad ušima, dost to bolelo. Cítila jsem vzdor a strach. A spoustu dalších emocí.

Asi jsem byla vzdorovité dítě, bylo na mě nejspíš vidět, co si myslím a určitě učitelku vytáčelo i to, že bojkotuji její učitelské snahy. Kromě toho jsem od ní dostávala často za trest i několikanásobné opisování školního řádu, což bylo pro někoho, kdo má problémy se psaním, opravdu pokořující a únavné, bolívaly mě z toho neskutečně prsty i celé ruce. Jediná věc, kterou paní učitelka vymyslela a která fungovala, byla záložka v každé učebnici, kam jsem si psala všechny úkoly. Tehdy se zapomínání trochu zlepšilo. Nicméně myslím, že mi to zapisování na záložku stejně musela učitelka připomínat.

Špatná holka, co má problémy

Metody té učitelky mi ale moc nepomáhaly, naopak. Objevily se mi zdravotní problémy. Začalo mi být většinou ráno špatně od žaludku. Další věc, která se mi objevila, byla silná bolest zad, na kterou nezabíraly žádné rehabilitace ani léčba.Také jsem se začala bát - když jsem chodila například kolem průjezdů, bála jsem se, že odtamtud z ničeho nic vyjede auto a přejede mě.

Časem se k tomu přidalo po cestě do školy i počítání kroků, obrubníků, lamp... nemohla jsem se toho zbavit. Začalo to, když jsme měli za domácí úkol spočítat, kolik kroků to máme do školy, a vydrželo mi to dlouho do dospělosti.

Začala jsem být špatná holka, která ať dělá ve škole co dělá, nikdy to nebude dost dobře, v pořádku a správně. Byla jsem moc hlasitá, hlučná, živá, nešikovná, zapomnětlivá, lajdák, drzá...

Nevím, co si o tom mysleli moji rodiče. nepamatuji si to. Nicméně myslím, že ta učitelka mojí mamince asi v něčem radila. Pamatuji si totiž, že mi jednou maminka přinesla vyšívání, které mi přivezla tetička z Německa (západního!!) a mě se vyšívat vůbec nechtělo a ani nedařilo. Brečela jsem u toho. Ten obrázek jsem vyšívala dlouho, nevypadal moc hezky, ale asi to byla jedna z věcí, co mi pomophly jak ve zlepšení jemné motoriky, tak v učení. Jemná motorika je totiž důležitá v rozvoji grafomotoriky a